Původně jsem začal psát klasický profil kapely, ale ve chvíli, kdy jsem objevil skvělý rozhovor, který uskutečnil Augusto Croce (autor webu o italských artrockových kapelách 70. let) a Angelo Giardinelli (hlavní skladatelská osobnost PANNA FREDDA), jsem se rozhodl tento rozvor přeložit, neboť živou formou přináší události z krátkého života kapely. Současně do celku začleňuji doplňující informace z jiného rozhovoru, opět otázky kladl A. Croce, a tentokrát odpovídal Giorgio Brandi (klávesy, kytara, zpěv).
ZAČÁTKY
Začali jsme hrát na přelomu 1966/67 jako šestičlenná funky R&B kapela s dechovou sekcí pod názvem I FIGLI DEL SOLE (Děti Slunce) v různých nočních podnicích, a později jako VUN VUN, podle populárního římského klubu Vun Vun (místní legendární válečník), kde jsme často vystupovali. Tehdy běžně fungovalo, že kapely podle požadavku měnily svá jména. Byla to pořád stejná hudba, hrála tak každá druhá skupina, a z velké části byla dost nudná.
Chtěli jsme se stát blues rockovým kvartetem, jenže v té době to u nás nebyl příliš komerčně úspěšný styl, těžko bychom získali možnost vystupovat, všichni nám radili, ať to neděláme. Končila 60. léta, a přestože v Anglii a Americe bylo spousta nové hudby, Itálie zůstávala staromilsky věrná jménům jako Wilson PICKETT a James BROWN.
PANNA FREDDA vznikli tajně, za zády našeho saxofonisty a trumpetisty. O dva roky dříve, během turné v Tunisku, jsem se spřátelil s dcerou americké velvyslankyně. Před návratem do Itálie mi dala nějaká LP, co nedávno nakoupila ve Státech od kapel, které byly v Itálii prakticky neznámé. VANILLA FUDGE, Jimi HENDRIX, MOODY BLUES a KING CRIMSON. Tyto desky, spolu s mojí sbírkou PINK FLOYD, se mi staly inspirací. Poslouchal jsem je ve dne v noci.
Po návratu do Itálie jsem se snažil podělit o nadšení z této nové hudby se svými kolegy, ale pokaždé, když jsem to udělal, mi bylo řečeno, že jsem blázen a že tento typ hudby v Itálii nikdo nemůže dělat. Jednoho dne jsem při hledání nového basisty potkal Carlo Bruna. Když jsem mu poprvé pustil skladbu Hey Joe, zamiloval si ji. Sdílel se mnou vášeň do nového stylu a okamžitě jsme se stali přáteli. Začali jsme vytvářet plány na založení nové kapely a přesvědčovali Giorgia Brandiho, aby se připojil k naší tajné akci. Úplně nejtěžší bylo přemluvit bubeníka Filippa Carnevale, který byl mladším bratrem Giulia, našeho saxofonisty. Bylo to pro něj těžké rozhodování, nejen kvůli změně hudebního stylu, ale také pro vystoupení z vlivu svého staršího bratra a vytvoření kapely za jeho zády. Nakonec to nějak zvládnul, a my jsme si pak našli místo, kde bychom mohli zkoušet.
PANNA FREDDA
Na tomto místě, skryti před svými kolegy, jsme založili kvarteto.
Spřátelil jsem se tehdy s písničkářem jménem Roby CRISPIANO (známý také jako Roby CASTIGLIONE), který hrál protest songy jako Bob DYLAN. Měl vydaných už několik singlů a byl na trhu docela známý. Po konzultaci nám nabídl, že se stane naším hudebním manažerem. Měl vymyšlených několik písní do projektu, kterého jsme se měli účastnit, ale byly příliš melodické a velmi se vzdalovaly tomu, o co nám šlo. Tak jsme se s Carlem rozhodli zkusit pár z nich přearanžovat do našeho nového stylu. Vybrali jsme si skladbu Strisce Rosse, kterou jsme přepracovali v duchu VANILLA FUDGE s použitím kytarového zkreslení ve stylu Jimiho, a zpěvem s Leslie / Hammond vibracemi. Dále jsme přearanžovali skladbu Delirio od Silvio Setimiho z I JAGUAR, což byla známá kytarová kapela ve stylu SHADOWS.
Roby nám dohodl schůzku s maestrem Armando Sciasciem, majitelem Vedette Records, na živou prezentaci skladeb. Ten ale poté, co si je poslechl, nás odmítl s tím, že nejsme dost komerční. Když odešel, seděli jsme v jeho studiu mlčky, dívali se do země a tiše oddychovali. Pak už jsme nemohli vydržet nahromaděný vztek a naštvanost, dali jsme průchod nadávkám, obviňovali jsme nahrávací společnosti z nekompetentnosti a byrokracie, že jsou staromódní a sobecké.
Nevěděli jsme, že nahrávací studio, ve kterém jsme zrovna byli, je propojeno s kanceláří monitorovacím systémem, takže ředitel celý ten náš hovor slyšel. Najednou zazněl jeho hlas z reproduktorů: „Jeden z vás přijde do mé kanceláře, musím s vámi mluvit!”. Všechny oči se obrátily na mě. Jak se Giorgio zmínil v dřívějším rozhovoru, neměli jsme vedoucího kapely, ale kdykoli se řešil nějaký problém, či rozhodnutí, ta nejtěžší práce zůstávala na mně. Tak jsem šel. Tady mě máte, mladého divokého hippíka, připraveného dát hudebnímu průmyslu pořádnou lekci, a to nejen slavným tradičním hudebníkům, ale i bohatým, dobře oblečeným a respektovaným šéfům.
Jeho kancelář vypadala jako ve filmu, bez potřesení rukou mi ukázal, abych si sednul. Dříve, než jsem mohl otevřít ústa, řekl: “Vydáme singl a uvidíme, co se stane. I POOH se moc neprodávají (oblíbená poprocková skupina měla tehdy kontrakt s Vedette Records a skladba Piccola Katy nebyla dost úspěšná), potřebujeme novou kapelu.” Pak se postavil, potřásl mi rukou a dodal: “Moje sekretářka s vámi sepíše formulář a v příštím týdnu obdržíte předběžnou smlouvu.” Rozhovor skončil. Chtěl jsem odejít, ale zastavil mě: “Jak se jmenujete?” zeptal se: “Angelo” říkám. “Vaše kapela je Angelo?” divil se. Vůbec mě nenapadlo, že se ptal na jméno kapely. “Změníme to” vykřikl jsem. “Pošlete mi co nejdříve seznam jmen,” řekl mi, “můžeme vám s tím pomoct, myslím, že zjistíte, že vůbec nejsme tak staromódní”. Tím bylo naše jednání skončeno.
Celé léto jsme ještě hráli v klubu Caorle v Benátkách jako šestičlenný soubor, ale my čtyři jsme se scházeli a diskutovali nad novým názvem skupiny, co bude v nahrávacím kontraktu, a o singlu, který se měl nahrávat v září. Ostatní dva členové kapely o tom nic nevěděli, ale všechno už bylo na spadnutí. Poté, co jsme poslali náš seznam jmen, zavolali z nahrávací společnosti a shodli jsme se na názvu PANNA FREDDA (chlazený krém), který reflektoval jednu z našich oblíbených kapel VANILLA FUDGE (vanilková poleva). O měsíc později byla smlouva uzavřena a podepsána.
SINGLY
O pár týdnů později vyšel náš první singl Strisce Rosse a čtyři týdny po sobě dosáhl 1. místa v žebříčku rádiového programu Bandiera Gialla (Žlutá vlajka). Dotisk singlu měl potom v rohu obalu nápis „4 týdny 1. v Bandiera Gialla“. Vedette Records nás informovali, že jsme na základě smlouvy povinni vydat minimálně 2 singly a jedno LP za rok, tak jsme se okamžitě pustili do psaní a nahrávání. Druhé SP vyšlo na konci jara 1970, byly na něm moje první dvě skladby: Una luce accessa troverai a Vedo lei.
O několik měsíců později byl Giorgio povolán k povinné vojenské službě. Už rok se tomu vyhýbal, tak neměl jinou možnost. Nezbývalo nám, než najít nového hráče na klávesy. Zároveň jsem se dozvěděl, že Carlo začal hrát s jinými hudebníky a chtěl s nimi dát dohromady kapelu, co by hrála BLACK SABBATH, CREAM atd. Skupina byla rozpolcená, a takové atmosféře jsme se připravovali na nahrávání LP. Po vyzkoušení mnoha klávesistů jsme potkali Lina Stopponiho, zafungovala mezi námi nepřehlednutelná chemie, a hned jsme se stali výbornými kamarády. Během hraní v Caorle jsme potkali Windy (Pasquale Cavallo), ten se ukázal být vynikajícím basákem a byl nadšený, když jsme ho požádali, aby se připojil ke skupině.
LP DESKA
Nová verze kapely, která vznikla, byla silnější a více sjednocená, než dřívější, okamžitě jsme začali pracovat na LP a opět jsme posunuli naši hudbu novým směrem. Snažil jsem se prosadit zvuk a styl, co v Itálii ještě nikdo nehrál, podle svých oblíbených skupin VANILLA FUDGE, URIAH HEEP, KING CRIMSON. Začali jsme psát písně jako La Paura. Náš nový styl se však ukázal být tak kontroverzní, že šokoval mnoho lidí, především maestra Sciascia. Dal nám najevo, že poslední věc, kterou by chtěl mít na LP, jsou skladby jako Il Vento, la Luna e Pulcini Blu a Scacco al re lot.
Začalo tak bitva mezi stylem, kterým jsme se chystali hrát, a tím, co nahrávací společnost chtěla slyšet. Chtěli po nás, abychom se stali novými I POOH, ale těmi jsme nemohli být (obdivuji I POOH a jsou to moji přátelé, ale nechtěli jsme být kapelou jako oni).
Filippo Carnevale se oženil a rozhodl se opustit kapelu, a tak jsme opět museli nahradit dalšího člena kapely s tím, že naše LP bylo jen z poloviny dokončeno. Windy přivedl svého bývalého bubeníka Roberta Balocca na konkurz. Byl mladý, 17 let, nicméně zkušený a jeho styl hraní seděl s naším zvukem. Rozhodli jsme se pokračovat v našich nových skladbách, i přes protesty Sciascia a nahrávací společnosti.
Zahájili jsme turné po celé Itálii v klubech a diskotékách. Všude, kde jsme hráli, přijali originální styl našich nových písní s velkým nadšením, měli jsme úspěch a získávali nové fanoušky. To nás přesvědčilo, že jsme na správné cestě, že bychom měli takhle pokračovat a nahrávat album po svém. S pomocí Američanky, která vedla zahraniční sektor nahrávací společnosti, jsme nakonec získali malý rozpočet na jedno nahrávací studio Vedette. Dokázala také přesvědčit maestro Sciascia, aby nechal vyrobit acetátový výlisek alba, z něhož by se dal záznam přehrávat.
Konečně, po překonání všech různých překážek, jsme měli nahrané naše první LP. Přestože bylo dokončené, připravené k vydání, firma ho odmítla vydat. Mezitím vznikla v Itálii velká vlna hudebních festivalů ve stylu Woodstock. Všude, kam jste se podívali, se objevovaly nové rockové festivaly, ve kterých jsme se lehce uplatnili. Takhle jsme se seznámili s Paolo Giacciem a Mario Luzzatto Fegizem, provozovali populární italský rozhlasový program “Per va Lovani (Pro vás mladé)”, který se rychle stal známým svojí “avantgardností”. Jakmile slyšeli o naší situaci s nahrávací společností, vzali si za své, že vyvinou veškerý nezbytný tlak na vydání alba. Pořádali živá rozhlasová představení, kde jsme mohli informovat veřejnost o našem problému, což způsobila řadu protestů proti nahrávacím společnostem, které blokují nahraná alba, a brání tak vývoji rockové hudby.
Výsledkem nakonec bylo rozhodnutí Vedette vydat naše album, na jehož obálku jsme nechali vytisknout recenzi od Paola Giaccia. Bez jeho přičinění by Uno nejspíš nikdy nevyšlo.
PO VYDÁNÍ LP
Album nebylo příliš úspěšné, a to ze dvou hlavních důvodů:
– firma Vedette se desku vůbec nesnažila propagovat.
– frustrovaná skupina se ocitla v personální krizi.
Windy chtěl odejít, aby mohl tvořit více psychedelickou hudbu (poté co odehrál několik koncertů s Arthurem BROWNem měl velké tvůrčí dilema a toužil dělat něco takového). Skupinu jsem se snažil držet pohromadě už kvůli smlouvám na koncerty, které jsme museli plnit. Bylo ale jasné, že se PANNA FREDDA rozpadá. Nedalo se tomu zabránit, a koncem roku 1971 jsme skončili. “Chlazený krém se rozpustil!” napsal pak novinář jednoho hudebního časopisu.
Vedette chtěli, abych dodržel smlouvu a požádali mne, abych i nadále skládal hudbu, že bychom našli hudebníky, kteří by ji mohli nahrávat. Rok jsem se s nimi snažil pracovat jako sólista, ale ten magický okamžik se nedal vrátit. Touha po hudbě ve mně nikdy nezemřela. Nyní mám 10 dětí, moje manželka a většina mých dětí jsou hudebníky, procestoval jsem s nimi polovinu světa a hráli jsme na mnoha místech.
——————–
Po tomto povídání o nevšední kapele a jejím smutném osudu (ne zdaleka ojedinělém na italské scéně), přidám pár zajímavostí nasbíraných na různých stránkách.
Kytarista Angelo Giardinelli dnes provozuje velmi oblíbenou restauraci (italskou, samozřejmě) ve městě Bandon v Oregonu. Restaurace se jmenuje “Angelo’s Italy”. Pokud budete mít cestu kolem, stavte se, třeba vám maestro Angelo Giardinelli zahraje a zazpívá.
Pasquale “Windy” Cavallo hrál později ve skupině CAMMELLO BUCK, ze které po jeho odchodu následně vznikli RUSTICHELLI & BORDINI.
Roberto Balocco se objevil v CAPSICUM RED. V roce 1980 se mihnul v turínské funky kapele BLACK OUT.
Giorgio Brandi musel během nahrávání LP odejít na Sicílii, aby si odsloužil vojnu. Protože měl zdravotní potíže, hrál nakonec v armádním souboru. S Angelo Giardinellim byli v kontaktu, jednou ho se skupinou během turné v dodávce navštívili. Po návratu zkoušel dál spolupracovat s Giardinellim, ale nic z toho nevzešlo. Následujících dvacet let (do roku 1996) absolvoval úspěšnou kariéru v populárním souboru CUGINI DI CAMPAGNA, zaměřeným na komerční hudbu bez špetky artu, či rocku. Se zpěvákem této skupiny vydal roku 1999 EP BRANDI, PAULIN – L’Amore Mio Per Te, na značce On Sale. Nyní je vlastníkem nahrávacího studia „Giorgio Brandi Studio“ v Římě.
V Chicagu žijící rodák z Říma, hráč na bicí Sergio Nespola, na svých stránkách uvádí, že nahrál ve studiu Vedette pro album Uno bicí ve skladbě Un Re senza reame. Žádný jiný zdroj tuto informaci neuvádí, ale informace vypadá důvěryhodně. Mimo jiné Nespola nahrál v roce 1981 album Infinite Change jazzrockové fusion skupiny PROTEUS.
Protože se maestro Sciascia snažil všemožně bránit kapele v dokončení alba, hudebníci byli často nahrazováni narychlo jinými, existovaly vlastně různé formace skupiny současně. Proto se dají v záznamech objevit jména jako Damaso Grassi, Massimo Grandi, Enzo “Titti” Denna, ale do oficiální sestavy nepatří.
Maestro Armando Sciascia se dožil 97 let a zesnul v červnu 2017 v USA, kam se v polovině 80. let přestěhoval. Tento absolvent konzervatoře Pesaro, houslista, skladatel, dirigent a majitel různých nahrávacích společností je řazen mezi významné protagonisty easy listening (lehce přístupné) hudby. Autorsky se podílel na skladbách mnoha interpretů, mimo jiné I POOH, EQUIPE 84, Roby CRISPIANO a BLUE PHANTOM.
Všechny skladby PANNA FREDDA zpívá Angelo Giardinelli kromě Delirio. V ní se pěvecky představil Giorgio Brandi.
Některé skladby obsahují nepřiznané citace hudebních pasáží jiných autorů:
– ve skladbě Il vento, la luna e pulcini blu je obsažena část skladby GRACIOUS Heaven.
– závěr alba zase cituje URIAH HEEP Gypsy.
– ve skladbě Scacco Al Re Lot syntezátor hraje několik taktů italské hymny.
Z mnoha hudebních festivalů, kde skupina úspěšně vystupovala, lze uvést alespoň:
– oba ročníky – „Festival pop di Caracalla“, Řím,11.10.1970 a 07.05.1971 (společně například s The TRIP, OSANNA a dalšími),
– zřejmě nejvýznamnější tehdejší festival “Festival d’Avanguardia e Nuove Tendenze” ve Viareggiu, 1971, opět společně s The TRIP, STORMY SIX, NUOVA IDEA a dalšími.
V časopise CIAO 2001, v dubnovém čísle 16, roku 1970 vyšel na střední dvoustraně plakát PANNA FREDDA. Další jejich foto bylo publikováno ve fotografickém sborníku italských prog kapel „100 Foto Storiche di Pop Italiano“, který vydal roku 2002 ve vlastním nízkém nákladu fotograf Paolo Barotto.
(pro nedostupnost uvedených publikací jsou obě tato fota neznámá)
Jediný objevený záběr PANNA FREDDA v akci je použitý na začátku tohoto článku.
Edit 06/2019 – nebylo to vůbec jednoduché, ale podařilo se mi nakonec zajistit plakát z výše zmíněného časopisu:
Je pravděpodobné, že Vedette se při vytváření grafického stylu obalu alba více než inspirovali o rok starším titulem: The BUTTERFIELD BLUES BAND – Live (1970). K dispozici jej měli nejspíše proto, že firma Vedette byla v letech 66-70 italským distributorem americké Elektra Records, kteří Paula Butterfielda vydávali.
A na závěr: Pokud někdo toužíte po původním vydání LP Uno, pak vězte, že jeden nehraný exemplář se před několika lety vydražil za 4940,20 USD.
Edit 05/2020 – na instagramové stránce Angelositaly je zmíněno, že Angelo Giardinelli zemřel v roce 2018. V elektronickém archivu místních novin jsem zjistil, že skonal náhle v pátek 28.12.2018 odpoledne. Poslední rozloučení bylo v úterý 01.01.2019. Tuto skutečnost potvrzuje i facebooková stránka, kde se rodina loučí slovy “He was the strongest most noble man, with the biggest heart. Passionate, artistic, smart and funny. ”
Rodina nadále pokračuje v tradici Angelem v USA založené italské restaurace, kde stále dochází i k hudebním setkáním. Svůj podnik s názvem Angelo’s Italy založil v americkém Bantonu (Oregon), jako pokračovatel předchozích dvou generací, které své restaurace provozovaly v Římě. Také jsem narazil na starší zmínku, kde Angelo vzpomíná na svoje dětství strávené v bytě nad restaurací jeho otce, což jej hodně ovlivnilo.
Tuto událost zde alespoň připomínám na paměť talentovaného hudebníka a oblíbeného šéfkuchaře Maestra Angela Giardinelliho.
